O básníkovi

Kdo je Miloš Horanský …

Prof. Miloš Horanský (1932) je básníkem, divadelním režisérem a pedagogem, autorem literatury pro děti.

V letech 1950–1954 studoval divadelní režii na JAMU v Brně. Od roku 1952 působil jako režisér v divadlech v Novém Jičíně, dále v Opavě, Ostravě, Divadle E. F. Buriana v Praze, v Chebu i Liberci, také v Divadle na Kladně a Městských divadlech pražských. V letech 1970–1973 spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo. Od roku 1991 vyučoval na DAMU, v roce 1997 byl jmenován profesorem.

Miloš Horanský publikuje poezii od roku 1960.

V průběhu let také poezii inscenoval, například v pražské Redutě (1964), v Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie Ve věži na Mělníku (1969, 1988), v Lyře Pragensis (1980, 1991) nebo v pražské poetické vinárně Viola. U protiokupační básnické skladby Ruce Goliášovy, vzniklé těsně po 21. srpnu 1968, použil pseudonymu Jan David. Tato báseň získala publicitu až zásluhou redaktora Pavla Kohna, který ji od konce 60. let několikrát vysílal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil teprve poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990).

Nejen v Horanského prvotině (Lunovrat), ale v celé jeho lyrické tvorbě se připomínají literární inspirace. Horanský je poeta doctus, v jehož verších rezonuje jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika Františka Halase, či Josefa Palivce. Ve sbírkách ze 70. a 80. let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) se porušuje původní rovnováha výrazu a nad smyslovostí postupně nabývá stále větší převahy intelektuální pól. Přináší to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem je ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství je jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Experimentální tendence v Horanského poezii vyústily v tvorbě vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný intelektuální reflexy. Také Horanského poezie pro děti vyvěrá z obdivu ke slovu a hry s jeho významem.